Po zřízení vlastního hřbitova vzrostla touha po postavení kostela. Již roku 1859 bylo schváleno, že se na hřbitově postaví kostel (kaple, v které by se mohly konat bohoslužby). Za tím účelem byly konány podomní sbírky mezi ostravskými evangelíky, prosby byly směřovány také ke všem místním podnikům a také k Samaritánovi protestantismu, to je k spolku Gustava Adolfa, a roku 1860 bylo již shromážděno dva tisíce zlatých. Byly vypracovány plány. Stavba, rozpočtena na 6 000 zlatých, byla zadána firmě Josef Kraus z Moravské Ostravy, která začala stavbu na jaře roku 1862 a v říjnu téhož roku ji dokončila. Rozpočet byl překročen o 4 000 zlatých, takže kostel stál 10 000 zlatých. Kostel byl 17 m dlouhý, 10 m široký a vešlo se do něj 250–300 lidí. Slavnostní posvěcení kostela, tohoto skromného příbytku Božího, vykonal moravskoslezský superintendent Jan Lumnitzer z Brna za veliké účasti evangelíků v Ostravy a okolí. Ostrava filiálním sborem Orlové Téhož roku jako v Ostravě byl posvěcen nový, mnohem větší chrám v Orlové. Evangelíci v Orlové náleželi dosud do sboru v Dolních Bludovicích, po vystavění chrámu v Orlové byl tam rovněž zřízen samostatný sbor. Prvním farářem orlovského sboru se stal Alfréd Klapsia, rodem z Těšína. Po zřízení samostatného sboru v Orlové zažádali ostravští evangelíci, aby byli propuštěni ze svazku se sborem suchdolským, který náležel do seniorátu suchdolského (později se nazýval vsetínský), a stali se filiálním sborem, patřícím do Orlové a do seniorátu slezského. Vrchní církevní rada ve Vídni to schválila roku 1863. Ze starých spisů vyplývá, že filiální sbor Ostrava čítal toho roku 500 duší. Tak přestal do Ostravy dojížděti šedivý senior Sepéšy, který jsa rodem Slovák ze Sobotiště na Slovensku (na Uhrách), dlouhá léta v Ostravě sloužil slovem Božím v jazyce slovenském a německém (polsky neuměl). Místo něho dojížděl do Ostravy farář Klapsia jednou do měsíce, vždy v neděli odpoledne a v druhý svátek vánoční, velikonoční a svatodušní. Brával s sebou varhaníka, který hrával na harmonium. Ačkoliv pan farář Klapsia se staral svědomitě o ostravskou filiálku, nejednou se stalo, že nemohl přijeti, a to proto, že byl v Orlové pohřeb, nebo v zimě, při sněhových vánicích, se nemohl povozem do Ostravy dostat (dráhy z Orlové do Bohumína tehdy nebylo, ani tramvaje z Karviné do Ostravy). V takových případech shromážděni jako obvykle zahájili pobožnost o třetí hodině zpěvem písně a pak se zpívala jedna píseň za druhou až do večera a farář nepřijel. První duchovní Poměry se zlepšily v roce 1870, osm let po vybudování kostela, kdy byl zvolen první vikář, kand. telogie Josef Polok, z Prostřední Suché. Bylo mu 25 let a byl svobodný. Staršovstvo mu pronajalo byt o jednom pokoji, v němž úřadoval. Nyní se již bohoslužby konaly každou neděli a svátky, a to tak, že jednu neděli v měsíci byly bohoslužby v jazyce německém, v ostatní neděle v jazyce polském. (varianta: Od tehdy se začaly pravidelně konat nedělní bohoslužby, polské každou neděli a svátek, německé jednou do měsíce.) Sotva si vikář Polok získal obliby všech členů sboru pro svou milou povahu a dojemné hlásání slova Božího (vatrianta: pro své do srdce promlouvající a budující kázání, také pro své milé a tiché chování ke každému členu sboru), začal churavěti, až ulehl a dne 23. 3. 1871 v domě svých rodičů zemřel, ve 26 letech. Pohřben byl na evangelickém hřbitově v Prostřední Suché a mnozí členové ostravského sboru, přes chladné a deštivé počasí, a přestože tehdy tím směrem ještě nevedla železnice, se jeho pohřbu zúčastnili. Druhý duchovní a osamostatnění sboru Roku 1871 byl zvolen vikářem [tehdejší opavský farář], kand. teologie pan Martin Haase. Bydlel u již zmíněného lékárníka Johannyho a tam také úřadoval. Za jeho působení v Ostravě řádila tyfová epidemie, která mnoho členů sboru do hrobu přivedla. Do Ostravy se stále stěhovali noví evangelíci, takže v roce 1875 již bylo v Ostravě 1500 duší. Vikář Haase usiloval o to, aby byl filiální sbor prohlášen za sbor samostatný. Ale podařilo se to až koncem jeho úřadování v Ostravě. Dne 9. srpna 1875 byla Ostrava prohlášena (po schválení vysokou c. k. církevní radou ve Vídni) samostatným sborem. Do sboru patřili, a dosud patří, tyto obce: Moravská Ostrava, Vítkovice, (Přívoz,) Zábřeh, Hrabůvka, Hrabová, Lhotka (nyní Mariánské Hory), Nová Ves, (v okrese Frýdeckém:) Slezská Ostrava, Michálkovice, Radvanice, Heřmanice, Muglinov, Hrušov, Kunčičky, Kunčice, Vratimov, (a v pozdějších letech v okrese Bíloveckém:) Klimkovice, Svinov, Martinov, Plesná, Polanka, Třebovice a Poruba. Dne 10. října 1875 bylo zvoleno větší sborové zastupitelstvo. Zvoleni byli: Andrée, Borsche, Bujok (Bukaj), Chlebek, Chobot, Dingler, Elbertzhagen, Eistel, Fiedler, Fabiny, Hochstätter, Hornung, Johanny, Kisza, Klimša, Koloř, Kotas, Krygel, Mamica, Novák, Raška, Siwek, Skála, Stonavský, Šimša, Toman, Třiněcký a Šipka. Z těchto 28 bylo zvoleno 8členné staršovstvo: Andrée Albert, Borsche, Eistel, Dingler, Elbertzhagen, Johanny, Stonavský a kurátorem Leopold Fiedler. První farář Jakmile sbor dosáhl samostatnosti a ustaveno zastupitelstvo a presbyterstvo, opustil vikář Haase po 4 letech práce sbor a koncem roku 1875 odešel do východní Haliče (do Dornfeldu). Zdejší sbor se s velkým žalem loučil se svým milým pastýřem a přál mu požehnání Boží na novém místě. (Roku 1890 po smrti faráře Hűbnera povolal faráře Martina Hasseho za svého pastýře sbor opavský a v roce 1913 ho zvolily slezské sbory svým seniorem, kterýžto úřad vykonával s velkou svědomitostí a nestranností až do své smrti 24. listopadu 1928.) Nyní se jednalo o volbu prvního faráře. Byl vypsán konkurs na uprázdněné místo. Přihlásili se dva kandidáti: Jan Kotas z Bandrova v Haliči a Jan Adam ze Záleszczyku v Bukovině, příjmením Labzik. Zvolen byl Jan Adam Labzik, rodák z Roztropic na Těšínsku. Práce ve sboru se ujal začátkem roku 1876. Byla to práce velmi namáhavá. Sbor byl velmi rozlehlý, čítal už okolo 1 500 duší, a spojení do přifařených obcí špatné. Tehdy ještě nejezdily tramvaje, silnice nebyly vydlážděné a chodníky nebyly žádné. Na šedesáti školách bylo třeba učiti náboženství a farář byl na všechno sám, katechety nebylo. Proto bylo vyučování náboženství zanedbáváno. Všichni členové sboru byli pochováváni na evangelickém hřbitově, kde je dnes Don Bosco. Pohřební průvod z okrajových obcí trval přes dvě hodiny a někdy byly tři pohřby v jednom dni. Varhaníka sbor neměl, jen o nedělích a svátcích, a to jen tehdy, když bylo pěkné počasí, dojížděl sem nejprve učitel František Recman z Orlové, později po dlouhé roky učitel Jan Krygel z Horní Suché. Když nemohl varhaník přijíti, řídil zpěv Jan Pavlas, presbyter z Radvanic. Kostelník byl zaměstnán ve Vítkovických železárnách a bydlel ve Vítkovicích na Hlubině, hrobař bydlel na židovském hřbitově. Když přišel pohřeb, dalo to faráři mnoho práce, než uvědomil kostelníka, hrobaře a varhaníka. Pohřby ze všech okolních obcí se konaly pouze na našem evangelickém hřbitově, ležícím za městem, vždy za přítomnosti faráře, a cesta s pohřebním vozem z Hrušova, Radvanic, Heřmanic, Michálkovic, Kunčic, Vratimova nebo Svinova trvala přes 2 hodiny. Nebylo výjimkou, že na podzim nebo na jaře bylo třeba vykonat za jedno odpoledne i 3 pohřby. Farář byl také velmi často volán k nemocným, aby jim posloužil sv. Večeří Páně, v těch létech bylo totiž mnoho úrazů v dolech a hutích, a musel jíti všude a za každého počasí pěšky. Nebylo proto divu, že farář Labzik trpěl revmatickými bolestmi a musel se každoročně léčit v lázních Trenčianských Teplicích. Roku 1877 byla postavena nová márnice a roku 1878 byla v kostele postavena pavlač, na níž byly umístěny nové varhany (se 3 registry) od firmy Rieger v Krnově. Dne 2. července 1878 je posvětil místní farář. Roku 1885 byly zavedeny z podnětu Jiřího Chudoby z Michálkovic a Jana Tomana ze Slezské Ostravy-Salmovce v masopustní pondělí děkovné hornické bohoslužby. Při té příležitosti se konaly mezi členy sboru sbírky. Od vybraných peněz se odečetly náklady s bohoslužbami spojené, a zbytek byl ukládán na spoření, aby se za ně v případě potřeby mohlo zakoupit něco užitečného pro sbor. Kdežto při jiných bohoslužbách se zpívalo z kancionálu českého, při těchto se zpívalo z nově vydaného kancionálu polského, faráře Heczka z Komorní Lhotky. Kázávali při nich vždy mimosboroví kazatelé. Roku 1886 byl opraven kostel k jubileu 25letého trvání. Do kostela byly dány dva nové krásné skleněné lustry o 18 svících. Jeden zaplatil sbor, druhý daroval B. Bystroň, horník z jámy Hlubiny. Roku 1888 byly na pavlači postaveny nové lavice pro 40 lidí, avšak všechno to bylo málo. Kostel nemohl pojmouti všechny návštěvníky bohoslužeb. Aby se tomu odpomohlo, byly zavedeny každou neděli v letním období ještě jedny ranní bohoslužby v jazyce polském. Tak se konaly každou neděli dvoje bohoslužby v jazyce polském, polské se zpovědí a večeří Páně a německé jednou za měsíc. Sbor neměl tehdy vlastní farní budovu a farář Labzik se často stěhoval, což působilo nemalé potíže členům sboru, když ho museli hledat. Proto se začalo uvažovati o tom, aby si sbor postavil faru. Sbírány na tento účel byly už od roku 1882 také finanční prostředky, ale dlouho to nešlo z místa. (Jedním z důvodů bylo to, že vybrané peníze nebyly odkládány, nýbrž ukládány do společné sborové pokladny: od členů ještě tehdy nebyly vybírány roční poplatky, a dobrovolné dary církvi a poplatky za místa v kostelních lavicích nestačily na běžné potřeby sboru, tudíž byly peníze vybrané na stavbu fary každoročně spotřebovány.) Hlavní příčina byla v tom, že jedni chtěli stavět faru vedle kostela na hřbitově, jiní však namítali, že kostel není v centru sboru, že stejně je malý a navrhovali, aby se počítalo s vystavěním nejen fary, nýbrž i nového kostela. Tento názor konečně zvítězil a tak roku 1898 byl zakoupen velký stavební pozemek ve středu města od stavitele A. Neumanna. Roku 1899 zemřela faráři Labzikovi manželka, když přišla navštívit jej nemocného a Pán dopustil nemoc také na ni. Ulehla vedle svého muže na lože bolesti, a 3. března se rozloučila s tímto světem, poté, co se na poslední cestu posilnila svatou večeří, (kterou ji udělil seniorátní vikář Stonawski.) Pohřeb se uskutečnil 8. března. V domě smutku promluvil Alfred Janík ze Suchdolu především k nemocnému a na lůžku ležícímu faráři Labzikovi. V kostele kázal smuteční německé kázání f. Hasse z Opavy, a nad hrobem v polském jazyce super. vikář Jan Michalik z Těšína. Jejich manželský život nelze považovat za šťastný, skon matky oplakávaly 3 dcery a 1 syn. Farář Labzik býval během nemoci a dovolených, které každoročně trávil v lázních, zastupován v pastýřském úřadu f. Alfredem Janíkem ze Suchdolu, f. profesorem Wilemem Täuberem z Bielska, seniorátním vikářem f. Janem Stonawskim ze Skočova, a teology z učiliště v Bielsku. Také jeho nemoc se zhoršila, takže dne 5. června 1899 složil po 23 létech práce svůj úřad. Sbor mu udělil penzi 400 zlatých ročně. (Později, když se mu zdraví trochu vrátilo, sloužil jako vikář ve Lvově po boku f. seniora Grafta až do roku 1907. Labzik se později ještě odstěhoval do Haliče (do Reichau) a pracoval tam ještě ve sboru. Zemřel 25. června 1915, v 69 letech věku, v době světové války, když rakouská a německá vojska vytlačila odtamtud ruskou armádu. K poslednímu odpočinku ho doprovodili němečtí vojáci a na poslední cestu mu požehnal vojenský kaplan. Je třeba si všimnout, že tamní obyvatelé a členové sboru opustili před ruským útokem svá hospodářství, leč f. Labzik zůstal na místě, dokud ho Pán nepovolal po těžkostech pozemských na věčný odpočinek. V době uprázdnění sboru byl jmenován administrátorem farář Jiří Rusnok z Orlové. K vyučování náboženství na školách byl seniorátem přidělen do Ostravy bohoslovec Pavel Boruta, který byl bez farnosti. Druhý farář Jan Michalik Nyní se jednalo o získání nového faráře. Byli doporučeni dva kandidáti: farář Jan Molin z Jablonce v Čechách a farář Jan Babylon z Křesťanovic na Moravě. Oba vyhlásili ve sboru zkušební kázání, (každý kázal 3 kázání německé a polské ranní a hlavní,) když však mělo dojíti k volbě, prohlásil farář Molin, že se kandidatury vzdává a tak presbyterstvo pozvalo k vyhlášení kázání Jana Michalika, superdensionálního vikáře z Těšína. Při volbě byl zvolen Jan Michalik farářem jednohlasně. Jeho volba byla potvrzena vrchní církevní radou a dne 6. ledna 1900 se konala jeho slavnostní instalace. Malý kostel vůbec nemohl pojmout účastníky instalace. Duchovní a hosté se shromáždili v nedalekém domě továrníka a presbytera Arnolda Elbertshagena, odkud vyšli v určený čas do domu Božího. Farář Michalik byl instalován nezapomenutelným a v širokém okolí známým moravskoslezským superintendentem Dr. Theodorem Haasem z Těšína, který velmi vyzdvihoval jeho svědomitost, pracovitost a horlivost, kterou instalovaný projevoval jako jeho vikář za svého pětiletého působení v Těšíně. Vyprošoval mu od Boha všemohoucího sílu a moudrost k práci na novém pracovním místě. Poté vyslovil instalovaný své první k srdci promlouvající kázání, v kterém sboru slíbil věrnou službu, a pozval staršovstvo, velké sborové zastupitelstvo a posléze i celý sbor k spolupráci na poli, které je velmi zaplevelené. Farář Michalik kázal nejprve německy a potom polsky. Sliboval, že se bude snažit věrně pracovat a prosil presbyterstvo a sbor o spolupráci. Nově zvolenému potom blahopřál administrátor Jerzy Rusnok, a farář Arnold Zlik z Těšína. Po nich promluvil kurátor Teodor Andrée. Prohlásil, že sbor čítá již 3 000 duší a že bylo v poslední době mnoho zanedbáno. Vyprošoval mu od Boha síly a chuti do práce a sliboval, že mu presbyterstvo bude vždy ochotně pomáhat. Po požehnání opustil německý sbor kostel a začala polská slavnost, při které byl vzpomenutým superintendentem v dlouhém projevu instalovaný představen polské části sboru, načež opět navázalo kázání v polském jazyce. Slavnost v kostele byla ukončena požehnáním. Hosté a staršovstvo se svým novým pastýřem se účastnili společného oběda v hotelu Zuber, při kterém byly prosloveny zdravice. Nicméně pak nový pastýř neměl ani čas s hosty na společném obědě promluvit a blíže se s nimi seznámit, protože musel hned po obědě odjet na pohřeb do Vítkovic, kde z jedné rodiny Pán povolal dvojčata do své věčnosti. Farář Michalik se dne 14. února 1900 oženil s Annou Karzelovou, dcerou faráře Jana Karzla ze Skočova a jeho manželky Zuzany. Presbyterstvo pronajalo pro faráře byt v (Moravské Ostravě, v tehdejší Johannově,) nynější Molotově ulici. První starosti nového faráře bylo zavést pravidelné vyučování náboženství na všech školách. Vyučování bylo totiž zcela zanedbáno. Na návrh faráře Michalika byl staršovstvem povolán za učitele a varhaníka Pavel Heczko z Bystřice nad Olší. Začal s vyučováním ve školním roce 1900/1901. Učil 28 hodin týdně. Farář Michalik vyučoval na školách: měšťanských a středních, celkem 22 hodin týdně. Na školách v Hrušově a v Michálkovicích vyučoval již od roku 1893 učitel Jan Resche z Hrušova a v pozdějších letech na německých školách ve Slezské Ostravě učil učitel Oskar Poppe. Nová fara Když bylo zavedeno pravidelné vyučování na více než šedesáti školách, začal farář Michalik s veškerou energií usilovat o postavení vlastní fary, aby sbor nemusel platit vysokou činži za byt faráře a učitele náboženství (varianta: za byt faráře a varhaníka). Plány fary vypracoval architekt Artur Neumann z Ostravy, jemuž byla také stavba zadána. Se stavbou se započalo na jaře roku 1901 na parcele, která k tomuto účelu byla roku 1898 zakoupena, a koncem roku byla stavba dokončena. Stavba byla jednoposchoďová se suterénním bytem pro kostelníka. Doposud kostelník sloužil jen o nedělích a svátcích, od nyní byl zaměstnán při farním úřadu každodenně, vykonával posílky a církevní sbírky mezi členy sboru, také práce na hřbitově, to vše až do roku 1918. V přízemí byla farní kancelář, sborový sál a byt pro učitele náboženství, kancelář, sálek pro konfirmandy a jeden pokojík, v kterém se začaly v zimním období rozdávat teplé obědy chudým dětem, které chodily do škol v Ostravě – toto organizoval spolek žen, založený f. Michalikem. [(Evangelický dobročinný spolek žen a dívek byl založen v roce 1901.)] V prvním poschodí pětipokojový byt pro faráře a pokojík pro vikáře, jehož chtěl farář Michalik sám vydržovat (varianta: kterého chtěl farář Michalik později k sobě povolat). Fara stála 60 000 korun.
SCEAV Ostrava
Farní sbor Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Ostravě
